Mozek a celá nervová soustava je předmětem zkoumání již od dob starověkého Egypta. Neurověda byla dříve tradiční obor biologie, dnes mezioborová věda, která propojuje lékařství, fyziku, chemii, matematiku, informatiku, ale i vědy sociální. Poslední zmiňované, tzv. sociální neurovědy, které se věnují tomu, jak lidé navazují vztahy a jak spolu komunikují, přinesly již před téměř 20 lety užitečný poznatek. Naprostá většina našeho sociálního chování je řízena principem minimalizace ohrožení a maximalizace bezpečí. (Rock 2008)

Princip je velmi jednoduchý. Jaká je obvykle vaše první reakce, když se cítíte ohroženi? Velmi pravděpodobně se buď začnete snažit o odstranění nebezpečí nebo prostě utečete, abyste se ztratili z dosahu nebezpečí. Tomuto přirozenému chování, které nám vlastně pomáhá zůstat naživu, se říká reakce vyhýbání.

Když se na druhou stranu v nějaké situaci cítíte bezpečně (doplňte si vlastní), mozek začne pracovat na tom, abyste v této situaci chtěli setrvat co nejdéle nebo abyste vyhledávali podobné. Tomuto chování se říká přiblížení. Rock (2008) připomíná, že je tato reakce přístupu spojena s myšlenkou „do něčeho se naplno pustit“, moderně řečeno „flow“. Je to stav, ve kterém jsme ochotni dělat obtížné věci, jít do rizika nebo hledat nová řešení.

Přibližme si základní princip fungování mozku na příkladu všedního dne v kanceláři. V práci máte kolegu, který je eufemisticky řečeno prchlivý. Snadno se rozčílí a svoje rozhořčení pak dává najevo. V tomto rozpoložení zvyšuje hlas i v běžné konverzaci a často se uzavře sám do sebe a přestává komunikovat. Toto chování můžete vy i jeho kolegové vnímat jako ohrožující. Víte, že s tímto kolegou musíte vyřešit důležitý úkol, ale raději si buď poradíte sami nebo zajdete za jiným kolegou, který vám ovšem nedokáže pomoci tak odborně jako kolega cholerik. Naší přirozenou reakcí je vyhýbání zaměřené na to, abychom se dostali z dosahu pole, které náš mozek vnímá jako ohrožující.

Bludiště, jak z něho ven?

Reakce vyhýbání, respektive přibližování mají vliv také na pracovní (poznávací) výkon člověka. Friedman (2008) v jedné ze svých studií rozdělil lidi do dvou skupin, kteří měli za úkol dostat se ven z velkého bludiště. Měli se vžít do role, že jsou myš. Úkolem myši bylo dostat se v co nejkratším čase ven. První skupina byla motivována sýrovou odměnou u východu, nad druhou skupinou létal dravec, který by je po uplynutí nějakého času ulovil. Ta skupina, která šla za sýrem, projevila v testu výrazně více tvůrčích schopností než ti, kteří „utíkali“ před predátorem.

Pojďme se vrátit zpátky do kanceláře. Když budete mít šéfa, který vám důvěřuje, nechává vás organizovat postup práce nebo si svůj pracovní čas řídit, nechává vám v rámci předem definovaných mantinelů prostor pro autonomii, velmi pravděpodobně pak budete pracovat efektivně, budete tvořiví, zodpovědní za svoje rozhodnutí a naplno využijete svůj potenciál.

Když naopak budete chování svého šéfa vnímat jako ohrožující, protože vás neustále kontroluje, pořád dokola vám připomíná i ty nejmenší chyby, vyhrožuje různými sankcemi, pak pravděpodobně budete mít mnohem menší schopnost řešit složitější problémy a budete mít daleko větší tendenci dělat chyby.

Zameťme si před vlastním…

Vzpomínáte ještě na toho protivného kolegu, se kterým není řeč. Víme, co ho tak rozčílilo? Nebyli jsme to náhodou my, když jsme mu nešetrně vytknuli to, že si nezálohoval data po celodenní práci, i když se vlastně nic nestalo? Jak byste reagovali vy na zbytečně přísný tón v hlase kolegy, který vám hned zrána vyhubuje, že jste včera zapomněli zavřít okno a jemu je nyní v kanceláři zima? (Kolega neví, že jste právě kvůli němu museli sedět do noci v práci, abyste po něm opravili jeho projekt, a to poslední, na co jste při večerním odchodu mysleli bylo, jestli jsou zavřená všechna okna.) Nebyla by vaší reakcí také útěk nebo obrana?

Můžeme tedy bezpochyby říci, že prostředí, kde lidé vnímají ohrožení a reagují na něj vyhýbáním, není ideálním stavem, ať již chceme fungovat dobře v partnerství nebo v kanceláři. Pokud chceme vytvářet prostředí, kde bude vzájemná spolupráce dobře fungovat, komunikujme spolu tak, aby nás naši kolegové nevnímali jako ohrožující, ale jako bezpečné. Chceme-li, aby s námi náš kolega spolupracoval, a přitom podal dobrý výkon, nezapomeňme pracovat se svým vlastním chováním a vytvářejme pocit důvěry a bezpečí. Mnohdy to není jednoduché. Naštěstí symbol mozku k Justmighty patří odjakživa. A každý den nám připomíná, že vzájemná důvěra a bezpečné vztahy jsou základním stavebním kamenem naší agentury.